*18.11.2023

Jedná se o první vrh od naší mladší fenky Rossie. Za vřelou pomoc při výběru spojení děkujeme poradkyni Retriever klubu Janě Daňkové. Dalsí vrh s Rossie neplánujeme.

Krycí pes: „Siyar“ – Anishinaabe‘s Siyar (Švýcarsko)

• Profil v mezinárodní databázi tollerů K9 Data
• Facebookové stránky chovatelky Nicole Buhler
• Švýcarský šampion krásy
• Švýcarský juninor šampion krásy
• Nejlepší mladý pes Retriever klubu 2017
• Aktivity: dummy trénink, obecience
• Více o Siyar
• Více o odchovech od Siyar

Siyar je zdravý, aktivní a nádherný chovný pes s milou povahou, aktivním temperamentem a přirozenou vlohou pro práci se zvěří. Siyar bydlí v rodině se 4 dětmi, další fenkou a kupou domácích zvířat. Věnuje se dummy tréninku a obedience. Děkujeme Nicole za vřelé přijetí a kupu cenných rad.

Kyčle	A/A
Lokty	0/0
PRCD-pra	carrier
CEA	clear
DEN	clear
Lokus.D (Buff)	clear
CP1	carrier
CLPS	clear
JADD	clear
CDDY	N/N
CDMC	clear
DM	clear

Rossie & Siyar

Rossie je zdravá, velmi aktivní a krásná chovná fena, má skvělé navázání na vůdce, miluje svoji rodinu a přátele, má velmi aktivní temperament a přirozenou schopnost pro práci s dummy stejně jako agility, nosework, obedience nebo psí triky. Někdy je až moc chytrá a vynalézavá 🙂 Učí se velmi rychle, ale opravdu potřebuje měkkou ruku a výcvik pozitivní metodou. Zaměřujeme se zejména na dummy trénink a nosework. Rossie je pes, který si opravdu užívá, když jezdíme na výstavy, mezi její přednosti patří nádherná hlava, milý výraz a vynikajicí pohyb. Zjistěte o Rossie více.

Štěňátka

18.11. se nám narodilo 8 zdravých štěňátek.

Carsen Flynn Siyar Ze Šťáhlavského sadu „Flynn“ (fialový)

Cayro Phoenix Siyar Ze Šťáhlavského sadu (petrolej)

Colette Daisy Siyar Ze Šťáhlavského sadu (oranžová)

Cisco Joy Siyar Ze Šťáhlavského sadu (žlutý)

Cooper Marvel Siyar Ze Šťáhlavského sadu (khaki)

Cara Sofia Siyar Ze Šťáhlavského sadu (pinkovka)

Captaine Siyar Ze Šťáhlavského sadu (zelený puntík)

Cathrin Luisa Siyar Ze Šťáhlavského sadu „Luí“ (růžová)

Deníček / Pupps diary

18.11. Přípravu na cestu na ten velký širý svět, o kterém nám vyprávěla mamča jsme začli ve sváteční den 17.11., kopali jsme, co to šlo, a dožadovali se pozornosti. Byl ale ještě prý teprve 61. den (těžko říct, co to znamená) a máme ještě chvilku počkat, abychom se dopekli.

Už jsme to ale nevydrželi a naši cestu ven začal fialový brácha v 1:20, který nám prorazil cestu ven svojí jemnou elfí silou. Následoval petrolejový brácha, který nám ostatním cestu trošku zašpuntoval (vypráví se legenda, že když se narodil, hnedka se postavil na nohy a přisál se k cecíku…). Naštěstí od oranžové ségry už vše běželo jako po másle a během hoďky se narodili další bráchové – žlutý a khaki a ségra červená. Porod byl ve 4 hoďky v noci hotov, když se na svět usmál puntíkatý brácha a všichni se smáli jako ucha. Jenže já jsem ještě uvnitř a dopékám se! A tak v 5:35 k překvapení všech zúčastněných jsem vykoukla na svět i já, „big sister“ ségra růžová.

19.11. Všichni sajeme ze všech sil a snažíme se přibrat, protože je to prý děsně důležitý. Ale co jako máme přibrat? To nám nikdo nevysvětlil. Cecíky hledáme svým tajným šestým smyslem, který nám lidstvo kolem nás závidí. Jako první přichází o své staré pupíčky, které nás tak pěkně (samy) krmily, velcí bráchové khaki, zelený puntíkatý a žlutý, přidává se i ségra červená a bráška fialový, ale my ostatní držíme do poslední chvíle, nemáme rádi žádné změny a novoty, ale pokrok prý nezastavíš.

20.11. Začínáme čichat! Oooo, jaká je krása mít čumáček a prozkoumávat s ním všechny krásy našeho mikro prostoru. Už poznáme mamku a její pach jsme si vtiskli na celý život, občas k nám přinese nějaký nový pach z široširého světa a večer před spaním nám o něm vypráví. Pozor objevují se tu ruce téměř be chlupů, voní úplně jinak a vypráví nám o tom, že si jejich pach máme vtisnout hned jako druhý, abychom je poznali i později, až budeme v tom široširém světě. Tak jo! A protože už jsme velké zářivé bytosti a mlíka teče víc, než dřív, rozhodli jsme se hromadně, že necháme mamku a ty ruce konečně vyspat a v noci nebudeme křičet. Ale naše podmínky jsou dané: chceme trvalý přísun kvalitního mlíka!

Jedli jsme: syrové dančí maso (hoooodně, mňam) a naši ne moc oblíbenou konzervu s králíkem a navrch tvaroh se zakysanou smetánkou. Prý toho bylo 1,5 kilo.

21.11. Konečně jsme snad dosáhli našich zásadních práv na přísun pravidelných porcí kvalitního mléka. Při večerním focení jsme dostali nové mašličky, protože z těch porodních už jsme začali vyrůstat. Focení bylo krásné (ale krátké), hezky jsme se uvelebili na svetr a tvářili jsme se co nejroztomileji. A pak jsme se vůbec neškubali v leže na zádech, aby o nás zas neříkali, že nechceme chodit na výstavy, nevíme totiž, co to je, ale mamka říkala, že je tam prča, tak to chceme! Akorát jsme se teda při focení provalili, že už maličko vidíme mezi zalepenými víčky (tikaly nám oči, no, těm (ne)chlupatým rukám fakt nic neunikne). Proběhlo další vtiskávání třetího pachu trošku víc chlupatých rukou, pokud si náš ucpaný nosánek dobře pamatuje, už jsme se hodně viděli v den D.

Jedli jsme: syrové hovězí maso, kuřecí srdíčka a naši oblíbenou zvěřinovou konzervu se 70% masa vytuněnou tvrdým sýrem nebo máslíčkem (protože naše mamka ví, co je dobré) a navrch kozí jogurt. Prý toho bylo 1,5 kilo.

22.11. V noci je přísun mlíka nehorázně slabý! Za to přes den jezdí závozy pravidelně a vrchovatě naložené. V rámci boje za štěněcí práva a častějších přísun porcí jsme zase byli přistiženi těma rukama, že už si umíme stoupnout na přední a v nouzi se zadníma šup šup odrazit, abychom byli u závozu jako první. Snad nás teď nepřestanou poponášet k mamce a otáčet na olizovací rituál, při kterém se vám tak krásně uvolní bříško. Majitelka nechlupatých rukou se bojí, že si o ní čtenáři tohoto deníčku budou myslet, že je blázen, ale my jí každé slovo diktujeme te-te-telepaticky!

Jedli jsme: syrové hovězí maso, kuřecí srdíčka a naši oblíbenou zvěřinovou konzervu vytuněnou tvrdým sýrem a navrch řecký jogurt se zakysanou smetánkou a 2 křepelčí vajíčka (jo ta naše mamka nám to umí zařídit). Prý toho byly skoro 2 kila.

23.11. Dneska v noci k nám kromě mamky vůbec nikdo nevstával! Co je to za divné novoty? Ráno mamka zmizela pryč a přišla po desně dlouhé době vysmátá jako lečo a chtěla nám vyprávět, jak běhala za těma rukama a za píšťalkou…??? Píšťalka je věc, která prý vydává vysoký pronikavý tón a dospělí pejskové za ní běhají. To zní dost podobně, jako když si se ségrama vynucujeme mamčin příchod, takže takhle to funguje! A jelikož už dávno nejsme žádná mimina, rychle jsme pochopily, že hra na píšťalku znamená, že mamka přiběhne, oujee. Nejlíp to ovšem jde našim ségrám, umí tak hezky pootevřít tlamičku a nechat zvuk rezonovat na patře, ale ani my bráchové se snažíme nezůstávat pozadu a poctivě trénujeme.

Jedli jsme: syrové hovězí namleté masíčko, aby ho mamka nemusela ani žvýkat, konzervy se sýrem a navrch kuřecí vývárek, ale nic víc, protože mamce začalo škrundat bříško a prý to po jogurtech a smetánkách není dobré. To je velká škoda, protože ty nám tuze chutnají.

24.11. Ty novoty teď budou každý den nebo co? Dneska nás hlídala jenom mamka a méně chlupaté ruce se objevily jen na chvilku večer a hned zase zmizely. Mamka z toho byla trošku nervózní a vyprávěla nám, jak jsou od výletu do Švýcarska za taťkou teď každý den spolu, naštěstí nás oňuňávaly a mamku uklidňovaly ty druhé ruce, které se u nás ale několik dní předtím neukázaly. No blázinec, co si budeme povídat. A to se ještě ráno v dálce objevil takový zvláštní slabě vonící pach, o kterém mamka vyprávěla, že je to trenérka na to běhání za píšťalkou. To už jsme naštěstí dávno pochopili a trénovat nic nemusíme, hi hi.

25.11. Další novoty! Objevily se nové ruce! Nejdřív nám vyměnily mašličky za trošku fotogeničtější a pak nás chvilku drbaly na zádíčkách a pak už nás jen chválily, když jsme se rozvalily do takové měkoučké deky a svetru s pachem našich rukou a tvářili se děsně roztomile. Prý budeme hvězdy instagramu, ale co to je?

26.11. Naše méně chlupaté ruce se u nás zase objevili až večer! Mamka nám vyprávěla, co to je víkend a že se vždycky dějou věci jinak, než v normální dny, kdy se chodí venčit a krmit v celkem pravidelný čas. Prý to naštěstí neznamená, že ruce zmizí každý víkend. A protože je ten divný víkend, zkusmo jsme se zkusili postavit na nohy a ony nás unesly! Ze samé radosti jsme běhali křížem krážem po našem domečku, až největší brácha vypadl z domečku a ocitl se ve velkém široširém světě. Když ho ruce vrátily zpátky, vyprávěl nám, jaká tam byla prima podlaha a že je prý klika, že už má tajně rozlepené mini škvírky v očích, že mohl pokukovat po tom široširém světe a že to byla veliká nádhera. No tak to už se těšíme.

27.11. Víkend odešel, ale novoty jsou tu pořád. Míň a míň se nám daří schvovávat před rukama, že máme rozlepené škvírky mezi očima. Musíme se chodit přes den schovávat pod okraje domečku, aby nás neoslňovala taková záře, která je tu teď najednou všude kolem. No a večer to přišlo. Provalilo se, že brácha teď trošku flákal jídlo (ve skutečnosti jsme rádi, aspoň nám toho víc zbylo), a tak dostal do pusy takovou sladkou dobrůtku. No chtěli jsme to zkusit všichni, samo sebou, a tak jsme se i sladké dobrůtky hezky prostřídali a teď spíme šťastní jako blechy. Dobrou…

28.11. Po velkém bráchovi se výletu do širošitého světa chopila i naše velká ségra, prej je to tam boží, říkala něco jako slovo svoboda, ale my teda zatím netušíme, co to je? Nicméně když jsme se začali chystat na výlet i my ostatní, přišly velké více chlupaté ruce a přidali do naší tajné únikové zóny takové hloupé prkýnko, přes které se zatím nedostaneme. Ale nevzdáváme to a tajně každou noc posilujeme.

29.11. Pohodář brácha, kterému říkají Puntík a někdy taky divně Puňťa (jsme snad nějaký ratlíci?) byl přistižen při diskrétní aktivitě, kterou prý ruce dělají vždy jen o samotě. My velké osvícené bytosti s velkým srdcem si na to nehrajem a postupně to taky zkoušíme. Je to taková blaženost!!! A nemusíte si u toho lehat na záda jako, když nám s tou blažeností pomáhá mamča. Není pochyb, už nejsme mimina!

30.11. Ta divná sladká věc, která nám tuze chutná, už chodí každý den. Většinou když po jídle trénujeme hlasivky a snažíme se o co nejhezčí rezonanci v hlavě, tak pak dorazí. Je trošku kumšt se k té dobrotě dostat, nefunguje to totiž stejně jako u mamčina bříška, ale stojí to za to. Mamka říkala, že si ruce stěžovaly, že jen ségra, které říkají Pinkovka, zatím na ten grif nepřišla a radši to bere sprintem k mamčině bříšku. Ale co, ne? Taky jí bylo líto, že dneska odešla babička, která k nám občas tajně strčí čumák (prý to má zakázané, ale my ji máme rádi!) s rukama ven na trénink. Co tam ale trénovaly je velká záhada, protože píšťalka dneska zůstala doma!? Navíc prý platí nějaké pravidlo, že babička chodí na tyhle tréééninky zásadně s velkýma chlupatýma rukama a mamka s těma menšíma. No, večer se nám mamka v pelíšku rozplakala, a tak jsme ji museli hromadně uklidňovat, přece jsme její největší štěstí na světě my, ne???

1.12. Dneska zase novoty. Kromě toho, že už si všichni bravurně užíváme chvilky blaženosti bez mamky, což je moc prima! Tak nás, představte si to, dnes hlídaly ty velký chlupatější ruce, které tady moc nebývají. Byla s nimi legrace. Ale kam se ztrácí ty menší ruce? Copak neví, že je pak mamka vždycky nervózní? A hlavně proč? Vždyť i babička dnes byla doma a zmizely s mamkou vždycky jen na chvilku, když jsme spali… Naštěstí dorazily, když se venku udělala tma, a zase byla doma pohoda.

2.12. Dneska byl den naruby, zase prý ten víkend… (na ten si musíme dávat bacha) Takže nejdřív byla mamka pryč, pak si babička stěžovala na nějaký nůžky a pacičky, protože venku je teď prý bílá sranda, ve které se běhá, skáče a blbne jedna radost, ale prý se kvůli tomu musí vyndavat nůžky (těžko říct, co to je, ale asi nějaký mučící nástroj), který se přikládá k těm pacičkách a celé to prý děsně lochtá a babička je z toho celá na nervy. To mamka je prý na lechtání machr, říkala. Tak my teda budeme radši po mamce, jo? No a pak babička zase zmizela a přišla vysmátá jako lečo a říkala něco o hůlkách (na ty prý bacha) a lyžích (ty jsou prý neškodný, prý pomalý nebo co). Velký chlupatý ruce tady chodily jen jako duchové. No a na závěr dne, kdy jsme vždycky nejroztomilejší bytosti na světě a vždycky se s námi mazlí, ňuňají, pusinkují a vůbec kolem nás skáčou, se ruce sebraly a všechny zmizely! Vrátily se celé vysmáté, když byla všude dávno tma a ven se už chodí jen vyčůrat a rychle zpět. No blázinec, ty víkendy jsou fakt náročné, ufff. Jo a v noci, když jsme pak chtěli od těch menších rukou pohladit, spaly jako dudci, pche.

3.12. Neděle je prý úplně nejvíc nejlepší den a prý se opakuje každých 7 nocí (to je to, když je tma), ale to my si teda vůbec nemyslíme! Posuďte sami… hned ráno k nám místo menších rukou přišly ty velké víc chlupaté a vyprávěly nám něco o návštěvách… zase se budeme tvářit děsně roztomile?? No a pak ty velké ruce zmizely i s babičkou a hůlkama (na ty bacha) do toho široširýho světa, ve kterém je teď prý ta bílá sranda. A to je ale, milí čtenáři, vždycky dešně prima. Mamka je šťastná, že má menší méně chlupaté ruce jen sama pro sebe a častějš za námi chodí. Jenže pak zmizela i ona a přišla celá udýchaná a říkala něco o kondičce v kýblu (???). No a pak nás kvůli té kondičce chtěla asi potrestat a byla někde zalezlá (my jsme ji dobře cítili!), ale nepřišla. Mezitím se ukázaly 2 nové pachy, které jsou ale takové jakoby podobné těm, které známe (něco jako mamka a babička, ty mají taky podobné pachy, víte?), a to byla mamka tuze ráda. Trénovali jsme roztomilé úsměvy, vždycky, když se na nás přišly ty nové pachy z dálky podívat a trénink hlasivek jsme nechali až na později, když podobné pachy odjely. Jenže sotva jsme se donajedli, přijely 2 úplně nové pachy, které vůbec neznáme, a byl z nich cítit ještě jeden pach jako má babička a maminka, ale přitom byl jiný. Mamka nám to musela večer celé vysvětlit, jaká to byla záhada. Ty 2 první pachy byly prý od menších rukou a často prý mamku a babičku hlídají. Ty druhé pachy byly zase pachy od kámošky od mamky, se kterou mamka běhá za píšťalkou. My chceme taky běhat za píšťalkou!!!

Celý minulý týden jsme každý den díky mamče jedli: 1,5 – 2 velké zvěřinové konzervy (á 800 g), 0,5-1 kg syrového hovězího masa, skoro každý den kuřecí vývárek ze skeletů nebo kuřecích prsíček, parmazánek nebo goudičku na přilepšenou. No a my jsme každý den dostali 1-2 mini štěněcí lahvičky umělého mléka, u kterých jsme se hezky spravedlivě prostřídali.

A zde deníček bohužel končí. Dále se odvíjel pouze v mé hlavě, ale nebyl čas ho přenést na monitor. Aspoň je vidět, jak dlouho má chovatel čas… 14 dní. Pamatuju si ještě, že po tomto víkendu v neděli v noci začali strašně řvát a dali nám ten víkend pěkně šežrat. Poté přišly komplikace s Rossie a to je to nejhorší, co se vám při vrhu může stát. Naštěstí (díky, díky) vše byly malé a řešitelné věci. Smekám před všemi chovatelkami kamarádkami, které se zvládly popasovat s mnohem horšími věcmi.

Pupkové (tak jsme jim postupně začali říkat, nebo taky pupu) pomalu odchází do nových domovů, nebo vlastně do svých opravdových domovů a já jim přeju všem ty nejkrásnější životy s těmi nejlepšími kámoši spolubydlícími a ty nejkrásnější zážitky tady u nás na planetě. Děkujeme za nádherný advent a Vánoce s vámi! Byla to jízda 🙂 A děkuju za všechnu lásku, kterou jsem dostala (a snad i mohla dát) z celého srdce. Brzy na viděnou, pupky!